Cykloturistika

Chtěl jsem jen pozdravit a málem se to zaseklo hned na začátku. Hlavou mi šly titulky jako „Gdyž kvetů trnky“, „Jaro je tady“, „Na svatého Juří…“ nebo „Jak sem potkál Vivu“. A tož včíl opravdu nevím… Aby bylo jasno. Venku je tak nádherně, že sedět na řitisku, u počítača, považuju za holé neštěstí. Zvlášť, když člověk žije tady u nás, v pohraničí, s lesem a kvetoucí přírodou kúsek za barákem.

Tož, nejsu žádný Halada a na kole, po republice jezdím enom občas a po cestách co možná najméň. To radši autem dojet negde k horám a potom, na kole, kúsek do kopca, nazbírat smetanu a potom ju cestú dúle pomály lízat, tož, tak jak aj v životě, chvílu navrch a potom zas chvílu dúle. Ale tento výlet byl najlepší, protože sme sa domluvili s kamarádem, jedným z mála z tych, co za kamarády opravdu považuju, že pojedem negde spolem aspoň na dva dni a vezneme spacák a přespíme negde u lesa, tak aby nás ráno obudilo slúnko, nebo divá zvěř. Protože jináč on eště aj lozí po skalách a nebo negde na kajaku, po divokéj vodě a já spíš enom to kolo a fotbál a nejaký ten výlet pěšky, za architektúrú nebo enom tak, za žrádlem a pitím. Tož sem vymýšlál, kady sa pustit a nakonec sme využili toho, že náš ogara ze svojú cérkú aj z mojú, jeli do Krahulčí u Telče na návštěvu, tož, že začnem tam a potem přejedem přes Slavonice, až negde k Vranovu a dál, kolem hranic, po bývalých signálkách, negde ke Znojmu a pokáď sa podaří, až do Mikulova.